HISTORIE
V Praze nepředstavovala fyziologie až do poloviny 18. století samostatný obor. Přednášela se v I. ročníku lékařského studia jako součást tzv. Institutiones medicae, tj. lékařských poučení (dnešní teoretické obory). V roce 1749 se v našich zemích v rámci reformy lékařského studia staly Institutiones mediace samostatným oborem, jehož obsahem již byla fyziologie. Zpočátku ji přednášel profesor anatomie, později fyziologie. V roce 1766 byl v Praze pro obor jmenován první profesor, Ph. A. Marherr. Označení C. R. publ. ac. ord. Profesor physiologiae čteme poprvé na portrétu děkana lékařské fakulty A. Kramera (1776), který byl Marherrovým nástupcem. Po Kramerovi přednášel v Praze fyziologii A. Michelič, který se později věnoval nauce o lécích. Výuku fyziologie po něm převzal podle nařízení další reformy studia z roku 1786 Jiří Procháska.
Přednostové
- Jiří Procháska a jeho nástupci
- Jan Evangelista Purkyně
- Ewald Hering a Vladimír Tomsa
- František Mareš a Antonín Hanák
- Vilém Laufberger
- František Karásek a Lubor Jílek
- Stanislav Trojan
Jiří Procháska [zpět nahoru]
Byl profesorem anatomie, fyziologie a očního lékařství. Žil v létech 1749 až 1820 a jeho dílo se stalo významným mezníkem ve vývoji fyziologie. Světový ohlas získala jeho učebnice fyziologie „Institutionum physiologiae humanae“, která vyšla prvně v roce 1797 (v knihovně našeho ústavu máme ve dvou svazcích latinské vydání z let 1805–1806). Učebnice byla neobyčejně úspěšná, zejména německé vydání „Lehrsätze aus der Physiologie des Menschen“ z let 1802 a 1811 a ruský překlad z roku 1809 a 1822 zcela přepracovaný. V roce 1810 vyšla učebnice polsky. V roce 1820 pak vyšla jeho druhá učebnice. (U příležitosti dvoustého výročí od vydání první učebnice z pera českého autora – byť byla napsána latinsky – přijal výbor České fyziologické společnosti usnesení, aby pedagogická přednáška při úvodním zasedání Fyziologických dnů nadále nesla Procháskovo jméno). V díle „De functionibus systematis nervosi commentatio“ (1784) pojednal o stavbě a funkcích nervové soustavy a poprvé na světě formuloval moderní fyziologické učení o reflexu jako základním prvku nervové činnosti.
Po Procháskovi přednášel krátce fyziologii (1791-1793) profesor I. H. Matuška, po něm 41 let do roku 1834 mikulovský rodák Josef Rottenberger, který byl také učitelem Purkyňovým. Po krátké suplentuře J. Reisicha byl do roku 1843 profesorem fyziologie chirurg a internista J. V. Krombholz. Vystřídal ho anatom Hyrtl, který suploval fyziologii do příchodu K. Patrubana (1846). Šlechtic Karel Patruban, politicky činný v revolučním roce 1848, musel z lékařské fakulty odejít a na jeho místo byl povolán J. E. Purkyně.
Jan Evangelista Purkyně [zpět nahoru]
Přichází na pražskou univerzitu z Vratislavi jako věhlasný profesor fyziologie.Vrací se do Prahy po 27 letech pobytu v cizině jako třiašedesátiletý slavný vědec, který má za sebou celou řadu základních objevů světového významu. Zřízení samostatného Fyziologického ústavu jako experimentálního pracoviště byla prokazatelně myšlenka Purkyňova.
Když v roce 1823 přijal místo ve Vratislavi a začal přednášet, zformuloval své pojetí fyziologie – na tehdejší dobu neobyčejně pokrokové a moderní. V úplnosti je známe ze vstupní přednášky při otevření Fyziologického ústavu v Praze: „Fysiologie není již věda pouhých pojmů, která na základě historicko-literárního podání z mladíka učeného muže udělá. Ona jest věda reální, vedle teorie k níž pracuje, otvírá se jí široké pole praktické činnosti, kde musí všecky síly těla i duše, obratnost ruky, bystrost smyslů s živým pochopením, hlubokým bádáním, vznešeným přemýšlením v jedno spojovati, aby se předmětu svého – života organického – plně a celistvě zmocnila.“ Proto Purkyně již od roku 1824 začal vlastní přednášky doplňovat tzv. „experimentálním kolegiem“. Byl si vědom toho, že zahájil něco, co se tehdy vymykalo běžné praxi, a sám v roce 1841 ve zprávě o vzniku a stavu Fyziologického ústavu ve Vratislavi charakterizoval toto své konání slovy „… začal jsem to na vlastní risiko“. Jeho kolegium se skutečně setkalo u některých univerzitních představitelů s nepochopením, a stejně tak byl zcela odmítnut Purkyňův první požadavek z roku 1831 na zřízení samostatného fyziologického pracoviště na lékařské fakultě s vlastním úředním statutem, dotací, vědeckým asistentem a zřízencem. Odůvodnění zamítnutí bylo typicky byrokratické a povýšené. Pochybovalo se v něm o potřebě fyziologického ústavu a důvodem zamítnutí bylo zejména to, že ani na nejvýznačnějších pruských univerzitách podobný ústav neexistuje.
Purkyňovo experimentální kolegium, jednání o místnostech a jeho návrhy rozbouřily hladinu veřejného mínění na univerzitě, vzbudily zájem o fyziologii a záležitost se dostala před akademický senát. Ten pak přijal rozhodnutí, aby se v nové budově anatomického ústavu počítalo s umístěním fyziologie a povolil zakoupení tehdy nejmodernějšího Plösslova mikroskopu. Purkyně byl mikroskopem nadšen. Ve výše citované zprávě o něm napsal: „S akvisicí takového skvostného mikroskopu počala v mé fysiologické činnosti nová epocha. Každý, kdo mikroskopu vážně použil, ví, že naše oko jest jím potencováno tou měrou, která přesahuje všechny hranice obyčejného vidění a nám odkrývá všude nové světy. S pravým vlčím hladem jsem nyní propátral všechny obory histologie zvířecí a rostlinné a nabyl jsem přesvědčení o nevyčerpatelnosti nově dobyté látky. Skoro každý den přinesl nové odkrytí a já brzo pocítil potřebu stupňovaného oka svého popřáti i jiným, abych mohl se radovati z radosti patření jiných. Rovněž jsem chtěl použíti této příležitosti, abych podal veřejný a živý doklad, v jakém se ústav fyziologický může stát užitečným získáním nových pracovníků pro vědu.“ Mimo jiné svědčí tento citát o Purkyňově ušlechtilé snaze předávat zkušenosti a vědomosti ostatním a vychovávat nové žáky. Profesor Vilém Laufberger, když nastupoval jako přednosta Fyziologického ústavu v Praze dne 15. října 1936 hodnotil Purkyňovy práce s mikroskopem těmito slovy: „Mikroskopem….objevil Purkyně lidstvu nový svět….tak teprve genialita Purkyňova spojila kontury v mikroskopu zachycených vjemů v nové pojmy vědeckých objevů. Tak se stal Purkyně spolutvůrcem histologie a embryologie, ale hlavně objevitelem buněk, čímž učinil pro histologii to, co značí pro chemii teorie atomová….Proto přívlastek génia nenáleží Purkyňovi ozdobou, ale právem.“
Purkyně ve snaze o prosazení své nadčasové myšlenky samostatného Fyziologického ústavu vytrval a podal v roce 1836 nový návrh, který konečně, byť ve značně okleštěné podobě, prošel. Přidělená budova byla bývalá kůlna u anatomického ústavu a nebyla nejvhodnějším prostředím pro vědu a výuku, Purkyně se však nevzdal. V roce 1839 otevřel ve Vratislavi první samostatný Fyziologický ústav na světě, i když zklamán způsobem realizace své ideje. Zprávu o založení ústavu končil slovy: „Tak mnoho, jak jsem se musel těšit z Konečného uskutečnění svých plánů, o které jsem tak dlouhá léta usiloval, tak jsem byl zarmoucen, že zůstaly daleko za mými ideály.“
Dnes s delším časovým odstupem, hodnotíme Purkyňovu myšlenku postavit fyziologii na experimentech v samostatné instituci za jeho největší přínos pro vědu vůbec. Purkyňův zakladatelský čin měl ohlas i na dalších univerzitách. V Praze podal návrh na zřízení Fyziologického ústavu v roce 1846 profesor Patruban, a to zcela podle Purkyňova pojetí. Návrh byl přijat, ale realizoval jej až sám Purkyně po svém návratu do Prahy.
Profesorem fyziologie na pražské univerzitě byl Purkyně navržen 27. září 1849, jmenován 30. října 1849, do Prahy přijel 10. dubna 1850 a začal ihned (15. dubna) přednášet v letním semestru.
Purkyňův příjezd do Prahy byl toužebně očekáván nejen jeho stoupenci na univerzitě, kteří v něm uctívali slavného fyziologa, ale především českými vlasteneckými kruhy, které nadšeně vítaly Puryněho jako hlasatele českých a slovanských myšlenek. Purkyně patřil mezi vědce, kteří pro svůj obor nezapomínají na jiné zájmy a obory. Při nejpilnější vědecké práci udržoval po celou dobu pobytu ve Vratislavi čilou korespondenci s pražskými vlastenci a angažoval se pro myšlenky češství a slovanské vzájemnosti. Jedním z dokladů jeho smýšlení byla skutečnost, že v Praze vypsal a uskutečnil od samého začátku nejen povinné německé přednášky, ale také české. Byl zahrnován láskou a poctami českých spoluobčanů a některých oficiálních univerzitních představitelů, ale brzy poznal, že za vnějšími poctami najde jen málo pochopení pro svoji pokrokovou činnost. Jeho život se stal nepřetržitým bojem s policií, úřady a zpátečnictvím.
Purkyně přednášel v posluchárně anatomického ústavu v Karolinu, kde měl k dispozici i dvě místnosti, přidělené již Patrubanovi. Tyto prostory se mu však nezdály vhodné a dostatečné a usiloval o umístění Fyziologického ústavu jinde. V srpnu 1850 byla univerzitou – přes nechuť ministerstva – podepsána pro Fyziologický ústav nájemní smlouva na nový dvouposchoďový dům ve Spálené ulici č. 74. V tomto domě od roku 1851 Purkyně také bydlel.
Po vybavení nastávajícího Fyziologického ústavu nejnutnějším zařízením a přístroji byl 6. října 1851 ústav slavnostně otevřen Purkyňovou programovou řečí „Pojem fysiologie, její poměr ku vědám přírodním a ku vědám i umění vůbec, metody jejího teoretického i praktického učení, vychovávání fysiologů, zakládání fysiologických ústavů.“ Purkyně musel překonat mnoho těžkostí, než svůj dávný cíl uskutečnil. Vše dobré i zlé vyjádřil hned v úvodu svého proslovu takto: „Zdá se mi, že bych uběhl v podezření neskromnosti, kdybych vypravoval, jaké těžkosti jsem podstoupiti musel, dříve než se mi poštěstilo, myšlenku mou o nevyhnutelné potřebě fysiologických ústavů na universitách v jasném světle okázati, jak jsem se spokojiti musel s malými k tomu prostředky… Není mi žel toho, co jsem podniknul. Vyvinování nové myšlenky neděje se nikdy jiným způsobem…“.
Pražský Fyziologický ústav byl nejen druhý Purkyňův, ale i druhý samostatný ústav tohoto druhu na světě. O.V. Hykeš s D.E. Hykešovou v práci „Pražský fysiologický ústav Purkyňův“ podotýkají: „Je zvláštní, jak málo se o tom ví v cizině a jak málo se na to klade důraz u nás.“ Nehledě na Wagnerovo fyziologické oddělení anatomického ústavu v Göttingen následovaly německé ústavy později: 1852 Mnichov, 1853 Berlin, Královec, Tübingen, 1855 Giesen, Kiel, 1857 Heidelberg, 1859 Bonn atd. V Holandsku byla první fyziologická laboratoř založena až r. 1866, v roce 1867 existovaly fyziologické ústavy již v Rusku, Švédsku, Belgii a Itálii, v Anglii pak v Cambridge až v roce 1870. C. Bernard ve Francii získal samostatný Fyziologický ústav na Sorboně roku 1854, ale to nebyla stolice fyziologie, nýbrž experimentální medicíny, takže ještě v roce 1867 dokazoval sám Bernard nutnost budování samostatných fyziologických ústavů, které tehdy ve Francii zřejmě ještě nebyly. Ve Spojených státech byla první fyziologická laboratoř zřízena roku 1871. Ve srovnání s Purkyňovým „nebyly tehdejší ústavy příliš dokonalé a přece se o nich spíše vědělo, než o ústavech Purkyňových“, uvádějí dále Hyneš a Hykešová.
Neznamená to ovšem, že by Purkyňova osobnost a dílo byly ve světě málo známy nebo nedoceněny. Kromě členství v různých domácích a dalších zahraničních vědeckých i jiných společnostech byl Purkyně během života jmenován členem nebo dopisujícím členem Akademie v Berlíně (1832), Petrohradě (1836), Londýně (1850), Vídni (1860) a v Paříži (1861).
Prvními Purkyňovými spolupracovníky byli v Praze od roku 1851 až do jeho smrti postupně Jan Nepomuk Czermak, Eduard Grégr, František Fuka, Antonín Frič a František Novotný.
  |
Purkyně se nestaral o výchovu mládeže jen na univerzitní půdě. Propagoval šíření vzdělání a osvěty, byl spoluzakladatelem a redaktorem přírodovědeckého časopisu Živa (I.roč. 1853), spolupracoval se studentskými spolky, podílel se na založení Společnosti českého musea a Matice České, jejímž byl i kurátorem. Významně se zasloužil o založení Spolku českých lékařů (dnešní Česká lékařská společnost J. E. Purkyně) a Časopisu lékařů českých v roce 1862. Jan Evangelista Purkyně zemřel 28. června 1869 a jeho pohřeb se stal mohutnou národní manifestací. Svými vědeckými objevy a buditelskými činy si zajistil nesmrtelnost.
Ewald Hering a Vladimír Tomsa [zpět nahoru]
Ještě za Purkyňova života byl do Prahy jmenován v roce 1867 druhý profesor fyziologie, Maxmilián von Vintschgau z padovské univerzity. Byly mu poskytnuty dvě místnosti ve Svatováclavských lázních, a tak existovaly po přechodnou dobu v Praze ústavy dva. Po Purkyňově smrti byl celý jeho ústav přestěhován do Svatováclavských lázní. V roce 1870 byl do Prahy povolán z Vídně význačný fyziolog Ewald Hering, který vystřídal Vintschgaua a téměř zlikvidoval Purkyňův ústav (nechal prodat obsáhlou knihovnu, bohaté sbírky preparátů předal jiným ústavům, zejména anatomu Toldtovi, který přišel rovněž z Vídně). Hering se jako fyziolog proslavil v oblasti smyslových orgánů, především zraku. Byl to však právě Hering, který jako rektor odmítl v době dělení univerzity na českou a německou (1882–1883) vydat představitelům české univerzity univerzitní insignie a učinil tak až na přímý příkaz ministra.
V prvním roce dělení byly zřízeny na české univerzitě dvě fakulty, filozofická a právnická. Lékařská fakulta byla otevřena v říjnu 1883. Děkanát a teoretické ústavy včetně fyziologie byly umístěny v bloku budov nynějšího děkanátu 1. lékařské fakulty v Kateřinské ulici č. 32. Tato mohutná budova byla postavena za neuvěřitelných 11 měsíců. Do českého Fyziologického ústavu byl na místo přednosty povolán profesor Vladimír Tomsa, odborník známý ve vědeckém světě, který působil mnoho let v cizině (poslední dobu v Rusku – v Kyjevě). Za dobu, kdy ústav vedl (1883 až 1895), se mu podařilo jej vybudovat prakticky z ničeho a vybavit tehdy nejmodernějšími přístroji pro experimentální práci a výuku. Doplnil také českou fyziologickou terminologii, jak vyplývá z ručně psaných záznamů Tomsových přednášek, uložených v knihovně našeho ústavu. Tomsova výzkumná práce se týkala zejména fyziologie krevního oběhu a kožního čití. Zabýval se ale i otázkami psychické činnosti, v nichž zastával materialistické hledisko. Byl propagátorem myšlenky, že posluchači medicíny mají mít nejen přírodovědecké, ale i filozofické vzdělání, a vůbec trval na důkladné studijní přípravě. Když byl roku 1891 zvolen rektorem české univerzity, řekl ve své instalační přednášce mimo jiné: „Doufám….že se mnou budete souhlasit, žádám-li pro mediky důkladné vzdělání v obou výzkumných metodách, i přírodovědecké, i klasicko-filosofické. Když by někomu tyto požadavky přílišnými se zdály – žijemeť v době, kdy studující mládež jest povzbuzována k činnosti voláním o přetížení prací – tomu odpovídám, že způsobilý ústroj duševní usilovnou činností se nevyčerpává, nýbrž spíše posiluje a zdokonaluje. A neschopných hlav medicína nepotřebuje; má-li někdo odvahu učiniti předmětem svého výzkumu zoologický řád „homo sapiens“,….ba více, má-li odvahu na tomto homo sapiens tělesné i duševní správky podnikati, dlužno přec vším právem žádati, aby sám byl – homo sapiens.“
František Mareš a Antonín Hanák [zpět nahoru]
Po Tomsově smrti v r. 1895 se stal přednostou Fyziologického ústavu jihočeský rodák a dlouholetý Tomsův spolupracovník František Mareš, který byl při této příležitosti jmenován profesorem fyziologie. Mareš byl absolventem pražské lékařské fakulty (promoval roku 1882) a hned po promoci se stal asistentem. Během svého působení v ústavu se zabýval výzkumem v různých oblastech fyziologie, např. význam vody v organizmu, původ kyseliny močové u člověka atd. Věnoval se také popularizaci vědy, např. na stránkách Purkyňova časopisu Živa, který sám obnovil. Jeho největším dílem je rozsáhlá učebnice fyziologie, která vyšla v přípravné verzi jako „Všeobecná fysiologie“ v roce 1894 a od r. 1906 do r. 1929 vycházela v jednotlivých svazcích: 1906 „Všeobecná fysiologie“, 1908 „Pohyby a jejich inervace“, 1911 „Výživa“ 1. část, 1923 „Výživa“ 2. část, 1926 „Fysiologická psychologie“, 1929 „Fysiologie smyslů“ (se zvláštním oceněním díla J.E. Purkyně). Mareš byl přesvědčeným hlasatelem vitalismu a z této pozice také celé své dílo koncipoval. Vystupoval ve filozofických sporech na obranu idealismu a dokazoval např. přírodovědcům, kteří se snažili podat důkaz o platnosti zákona o zachování hmoty a energie, že v biologii, lépe fyziologii, takový důkaz není možný, protože tzv. fyziologický potenciál živého organizmu není měřitelný.
Do historie pražské univerzity vstoupil profesor Mareš i jako senátor a předkladatel Zákona č. 135/20 Sb. z 19. února 1920 o poměru pražských univerzit. V prvním paragrafu tohoto zákona (Lex Mareš) je uvedeno, že se zrušují „Česká univerzita Karlo-Ferdinandova“ a „Německá univerzita Karlo-Ferdinandova“ a tím, české univerzitě se vrací jméno „Univerzita Karlova“.
Mareš jako pedagog a jako přednosta ústavu byl velkou a uznávanou osobností nejen lékařské fakulty, ale celé univerzity, jejímž byl dvakrát rektorem. Ze vzpomínek jeho spolupracovníků a současníků vyplývá, že v ústavu byl přísný, ale zároveň tolerantní k práci ostatních, sám příkladně pilný a neúnavný. Z Marešova ústavu vyšlo mnoho známých vědců a učitelů lékařské fakulty, jako E. Babák, K. Lhoták, V. Laufberger, O.V. Hykeš, J. Hepner, J. Petřík, J. Bělehrádek, A. Hanák, F. Lenoch, E. Polák, J. Hynie, V. Hons, J. Skládal, J. Syllaba, J. Vítek, F. Karásek, a další.
Profesor Mareš byl přednostou ústavu 35 let, tj. až do roku 1930. Z toho 32 let byl fyziologický ústav umístěn stále v Kateřinské ulici jako za Tomsy. Mareš byl se stísněnými a pro rozvoj výuky a vědecké práce nevyhovujícími podmínkami ústavu nespokojen a spolu s dalšími představiteli fakulty usiloval o postavení nových teoretických ústavů, protože chtěl svůj ústav v Kateřinské ulici rozšířit. V roce 1927 byla skutečně dokončena výstavba nové moderní a prostorné budovy na Albertově č. 4, která byla nazvána „Purkyňovým ústavem“, a do které byly kromě fyziologie umístěny další obory, kterými se J. E. Purkyně zabýval, tj. biologie, histologie s embryologií a farmakologie.
Zařízení ústavu v nových prostorách dokončil Marešův nástupce Antonín Hanák. Profesor Hanák přišel do Prahy z Bratislavy, kde šest let budoval Fyziologický ústav Komenského univerzity. Za jeho působení v Praze došlo k rozdělení fyziologie na fyziologii člověka a savců, která zůstala na medicíně, a všeobecnou fyziologii, která připadla Přírodovědecké fakultě. Kromě významné práce na různých tématech (např. svalová únava, vazba oxidu uhelnatého na hemoglobin, endogenní kyselina močová) věnoval profesor Hanák maximální úsilí pedagogické práci. Psal rozsáhlou „Učebnici fysiologie pro lékaře a mediky“, z níž se mu však podařilo zcela dokončit jen 1. díl a prvou část 2. dílu, práce na druhé části byly přervány jeho předčasnou smrtí. V srpnu 1935 se profesor Hanák zúčastnil XV. mezinárodního kongresu fyziologů v Petrohradu. Brzy potom vážně onemocněl a zemřel ve věku 46 let.
Vilém Laufberger [zpět nahoru]
Po náhlé Hanákově smrti vedl přechodně ústav František Karásek, tehdy docent fyziologie. Novým přednostou byl v roce 1936 jmenován profesor Vilém Laufberger, který byl do té doby vedoucím Ústavu obecné a experimentální patologie na lékařské fakultě v Brně. Vilém Laufberger se narodil 20. srpna 1890 v Turnově jako syn lékaře. Již jako posluchač pražské lékařské fakulty projevil mimořádný zájem a schopnosti pro fyziologii. S
tal se volontérem Fyz
iologického ústavu v oddělení profesora Babáka a pracoval na umělé metamorfóze axolotlů druhu Amblyostoma Mexicanum, kteří nikdy nemetamorfozovali a zůstávali ve stádiu pulce. Po počátečních neúspěších byla krmením starších jedinců sušenou štítnou žlázou vyvolána metamorfóza, o které sám Laufberger píše: „Pokusy se zdařily. Viděli jsme s Babákem poprvé tvora, kterého vlastně nikdy nikdo neviděl, tvora přetvořeného z vodního živočicha na suchozemského. Přetvořili jsme přírodu, uměle vytvořili změnu, kterou příroda již zapomněla.“ Práce o metamorfóze axolotla byla publikována studentem Laufbergerem v roce 1913 a stala se jednou ze základních prací nového, dosud neprobádaného oboru – endokrinologie.
Laufberger pracoval po promoci (1916) za I. světové války na různých lékařských pracovištích. Po jejím skončení byl profesorem Babákem pozván do Brna na nově budovanou lékařskou fakultu. Zde se také v roce 1921 habilitoval z patologické fyziologie a hned rok nato byl jmenován mimořádným profesorem; řádným se stal v roce 1927. Ve školním roce 1932–1933 byl na brněnské fakultě děkanem.
Svou významnou činnost v Brně zahájil Laufberger v duchu dřívějších endokrinologických prací studiem účinků insulinu, který sám jako první v Československu v roce 1924 připravil v čistém stavu. Tuto etapu ukončil publikováním teorie o významu vnitřní sekrece pro přizpůsobení organizmů novým životním podmínkám. V další práci se zabýval studiem bílkovin a dospěl k formulaci představy o buněčné mřížce jako základu ultrastruktury živých soustav. Touto koncepcí předběhl dobu a pokusil se o řešení otázky, která dodnes není v plném rozsahu objasněna. Byl také zřejmě první, kdo izoloval mitochondrie. Světový význam měl objev molekuly feritinu. Nápad studovat bílkovinu obsahující železo vedl k tomu, že Laufberger objevil a sám také pojmenoval feritin, který má ústřední úlohu v metabolizmu železa. O průkazu feritinu referoval na XV. mezinárodním sjezdu fyziologů v roce 1935 v Petrohradu. V době, kdy začal pracovat na izolaci feritinu, bylo teprve jen málo živočišných bílkovin připraveno v čistém krystalickém stavu (hemoglobin, plazmatický albumin a několik málo trávicích enzymů). O feritinu přesvědčil Laufberger definitivně vědecký svět tehdy, když se mu podařila jeho krystalizace, o níž podal zprávu XVI. mezinárodnímu sjezdu fyziologů v Curychu v roce 1938.
V této době byl Laufberger již dva roky v Praze jako přednosta Fyziologického ústavu. Pracoval s dalšími bílkovinami, když došlo k tragickému zavření vysokých škol nacistickými okupanty. Vědecká práce byla zakázána, laboratoře zapečetěny. Laufberger našel útočiště ve Státním zdravotním ústavu a vedle rutinní práce se věnoval teoretickým otázkám nervové činnosti, zejména paměti. Své myšlenky shrnul a publikoval ve zvláštní monografii „Vzruchová teorie“ (1947). Tímto dílem opět výrazně předběhl dobu, protože tato teorie představuje snad vůbec první moderní model mozkové činnosti, zvláště když uvážíme, že Wienerova „Kybernetika“ byla publikována o rok později (1948). Je třeba proto litovat, že se v ranné poválečné době nedostalo Laufbergerově knize dostatečné mezinárodní publicity. Přesto, že se technické prostředky neurofyziologického výzkumu v druhé polovině 20. století mimořádně zdokonalily, můžeme bez nadsázky říci, že vzruchová teorie je dodnes klasickým zdrojem podnětných myšlenek.
V roce 1945 zahájil pod Laufbergerovým vedením Fyziologický ústav činnost v samostatné budově, Albertov č. 5, a spolu s ním se na pracovišti soustředili noví nadšenci pro fyziologii. Sám Laufberger se se svou laboratoří zabýval elektrofyziologií a některými otázkami vyšší nervové činnosti, která jej dávno zajímala.V padesátých letech minulého století organizoval založení a byl prvním předsedou Československé fyziologické společnosti, sekce Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Myšlenka Laufbergerova na vznik Fyziologické společnosti se datovala od podzimu 1945. Smyslem bylo poskytnout formu pro diskusi a vědecké informace, zajistit mezinárodní spolupráci ve fyziologickém výzkumu a aktivně organizovat akce, které by zlepšily úroveň domácí fyziologie a pozitivně usměrňovaly její vývoj. Zvolený výbor společnosti v čele s profesorem Laufbergerem si jako hlavní cíl činnosti stanovil organizování pravidelných pracovních schůzí, které se konaly v posluchárně pražského Fyziologického ústavu na Albertově. Zde je také od té doby dodnes sídlo České fyziologické společnosti, v jejímž výboru byl dosud vždy i někdo z našeho ústavu.
Přednostou Fyziologického ústavu byl profesor Laufberger do roku 1953, kdy přešel do nově se vytvořivší Československé akademie věd a založil zde Laboratoř vyšší nervové činnosti, později Laboratoř grafických vyšetřovacích metod. Výsledky své výzkumné práce publikoval Laufberger ve více než 200 vědeckých pracech a 13 monografiích. Jeho celoživotní dílo je obrovské, týká se mnoha problémů a svědčí o jeho bohaté invenci, širokém biologickém vzdělání a intenzivní a činorodé práci. Vilém Laufberger zemřel 29. prosince 1986 v požehnaném věku 96 let.
František Karásek a Lubor Jílek [zpět nahoru]
Po odchodu profesora Laufbergera do ČSAV (1953) se stal přednostou dlouholetý pracovník ústavu, profesor František Karásek. Narodil se 24. května 1902 v Týnci nad Sázavou. Studia na pražské lékařské fakultě ukončil v roce 1926. Již jako student projevil nadání k samostatné vědecké práci, uveřejnil několik článků a rok před ukončením studia byl jmenován asistentem Fyziologického ústavu, kde po promoci také zůstal. Jeho první výzkumné práce se týkaly hlavně účinků inzulínu, později se soustředil na činnost oběhové soustavy a jejího látkového i nervového řízení. Od roku 1924 do roku 1945 publikoval více než 60 vědeckých prací. Jejich charakteristickým rysem je metodická přesnost a výrazné zaměření ke klinické praxi. Jako první prokázal, že inzulín podporuje utilizaci glukózy v kosterním svalu a tím zvyšuje jeho výkonnost. Dalším prioritním objevem je nález, že vliv vagu na srdce je zprostředkován látkově, a to acetylcholinem. Byl první, kdo se zabýval oběhovými změnami při pokusné ateroskleróze u králíků a kdo popsal poškození ledvinových arteriol po velkých dávkách kyseliny nikotinové.
V roce 1931 se Karásek úspěšně habilitoval z lékařské fyziologie. V té době již také vynikly jeho mimořádné pedagogické schopnosti. Jeho přednášky z fyziologie byly vždy hojně navštěvovány studenty. V roce 1936 byl navržen na jmenování mimořádným profesorem, ale pro nedostatek systemizovaných míst nebyl návrh realizován. Za okupace pracoval v různých farmaceutických a zdravotnických zařízeních. Ihned po osvobození se vrátil do Fyziologického ústavu a pomáhal všemi silami při rychlém obnovení jeho normální činnosti. Ujal se výuky v mimořádném kurzu studentů a vydal pro ně učební texty. V roce 1946 byl (se zpětnou platností od 1. ledna 1944) jmenován řádným profesorem fyziologie. Od téhož roku byl přednostou Oddělení pro všeobecnou fyziologii Fyziologického ústavu.
Profesor Karásek pokračoval po roce 1945 ve vědecko-výzkumné činnosti v oblasti řízení krevního oběhu. V roce 1956 mu byla udělena hodnost doktora lékařských věd. Zvlášť vysoko je třeba u profesora Karáska ocenit jeho pedagogickou činnost. Již jako mladý docent psal kapitoly pro Praktikum lékařské fyziologie a od roku 1936 se věnoval kromě výuky mediků i výuce fyziologie na středních zdravotnických školách. Jeho „Nárys fyziologie člověka“ (pro ošetřovatelky) stejně jako „Nauka o výživě“ vyšly v sedmi vydáních. Od roku 1945 se bez přestávky věnoval výuce lékařské fyziologie. Aktivně se podílel na přestavbě studia medicíny. Byl iniciátorem a hlavním autorem celostátní „Učebnice fysiologie pro studující lékařství“, díla o 1 200 stránkách, které vyšlo v 1. vydání v letech 1955-1957 a ve 2. vydání 1960-1962. Tato učebnice svým způsobem zpracování, rozsahem i pojetím patřila k nejlepším světovým učebnicím oboru.
Vedle pedagogické práce si získal profesor Karásek velké zásluhy svou veřejnou organizační činností. Byl prorektorem Univerzity Karlovy a proděkanem lékařské fakulty, byl aktivní v Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně a zastával i jiné další významné funkce. Jeho činnost byla oceněna v roce 1968 Medailí J. E. Purkyně. Profesor Karásek zemřel 12. února 1979.
Nástupcem profesora Karáska se stal v roce 1970 jeho dlouholetý spolupracovník a zástupce přednosty (od roku 1957) profesor Lubor Jílek. Narodil se 8. ledna 1926 v Praze, lékařská studia ukončil v roce 1951 a hned po promoci nastoupil v ústavu jako odborný asistent.Od začátku projevil hluboký a celoživotní zájem o obor lékařské fyziologie a o poslání vysokoškolského učitele. Jako vědecký pracovník byl velmi cílevědomý a soustředěný. Tématika studia funkčních zvláštností vyvíjejícího se mozku, kterou si zvolil, byla po mnoha stránkách značně originální a metodicky prioritní. Výzkum prováděl a řídil s velkou invencí, v širokém rozsahu a na nejmodernější úrovni. V roce 1959 se habilitoval, v roce 1965 obhájil doktorskou disertaci a v roce 1966 byl jmenován řádným profesorem. Analýzu a syntézu dosažených výsledků své vědecké práce a jejich zobecnění podal v monografii (1966) o vlivu stagnační hypoxie a anoxie na funkční, metabolický a strukturní vývoj mozku. Dovedl okolo sebe soustředit tématicky sjednocený kolektiv spolupracovníků a založil tak moderní školu vývojové fyziologie nervstva – neuroontogeneze.
Profesor Jílek byl jako pedagog stejně důsledný a úspěšný jako vědec. S velkým zápalem a láskou se věnoval výchově nové lékařské generace a usiloval vždy nejen o odbornou, ale i ideovou výchovu, vedl studenty ke kázni, píli a vytrvalosti. Pro ně napsal také několikrát kapitoly do celostátní učebnice lékařské fyziologie, a to tématicky nejobtížnější fyziologii centrálního nervstva. Byl průkopníkem uplatňování nejnovějších myšlenek a poznatků ve výuce, jeho přednášky byly poutavé a medici je rádi navštěvovali. Prosadil modernizaci praktických cvičení, a to jak jejich tématiky, tak i technického vybavení a organizace. Propagoval metody názorné výuky a jejich všestranné využití. Měl velký zájem o co nejširší a moderní vzdělání mladé generace a proto přijal funkci hlavního autora experimentální učebnice „Biologie člověka“ pro gymnázia.
Po celou dobu činnosti na Karlově univerzitě a na Fakultě všeobecného lékařství zastával profesor Jílek úspěšně řadu významných veřejně organizačních funkcí. Mimo jiné byl v letech 1961 až 1964 a 1966 až 1972 proděkanem fakulty. Pracoval od roku 1959 ve výboru Fyziologické společnosti, jejímž byl od roku 1970 až do své smrti (6. února 1975) předsedou.
Stanislav Trojan [zpět nahoru]
Na přednostenské místo osudově uvolněné předčasným odchodem profesora Jílka nastoupil v únoru 1975 jeho dosavadní zástupce Stanislav Trojan (narozen 16. srpna 1934). Pokud bychom jej měli charakterizovat, tak se nabízejí především tyto atributy: neurofyziolog, vysokoškolský učitel, vědec i organizátor vědy, proděkan fakulty pro vědu (1985–1990), mnohonásobný předseda Fyziologické společnosti J. E. Purkyně, pilný publicista (přes 700 časopiseckých, monografických a dalších prací), popularizátor vědy, nositel mnoha ocenění, společenský tvor s neuvěřitelnou pamětí a schopností věci předjímat a tím i plánovat, logický pokračovatel neuroontogenetické školy, kterou stále rozvíjí. V ústavu vzniklé pracovní ovzduší, v němž byl vždy přátelským rádcem, přineslo své ovoce: za jeho přednostenství se z ústavu habilitovalo 11 docentů a bylo jmenováno 6 profesorů.
Členem neuroontogenetické školy, která chápala neuroontogenezu nejenom jako metodický přístup, ale jako ucelený program výzkumné práce, se S. Trojan stal již jako medik – volontér. Cílem byla optimalizace individuálního vývoje mozku. Jak sám v devadesátých letech napsal: „Představujeme si optimalizaci jako možnost genetického programu skutečně se optimálně realizovat. Z hlediska neuroontogenetického výzkumu to znamená, odhalovat zákonitosti vývoje včetně modulujících vstupů a determinujících vlivů.“
Jako vědec zkoumá S. Trojan celý odborný život mozek. Zde si pro nejpřiléhavější charakteristiku vypůjčíme slova J. Charváta, oponenta jeho doktorské disertace v roce 1978: „…nejvíce ho zaujala doba novorozenecká. Srovnával, jak reaguje nezralá tkáň novorozeňat na rozdíl od dospělých, za jakých podmínek a ve kterých časových údobích postnatálního života je možná mozková adaptace, jaký je mechanismus jejího vzniku a jak jí lze ovlivňovat.“ Vyvrcholením celoživotního bádání je pak vytvoření teorie neuroplasticity, kterou publikoval s J. Pokorným v roce 1999, a kterou neustále doplňuje. Neuroplasticitu chápe jako projev dynamičnosti nervového systému, založený na změnách struktury, metabolismu a funkce neuronálních okruhů. Mechanismy plasticity tak hrají podstatnou úlohu při organizaci a reorganizaci neuronálních spojení za vývoje, v dospělosti i ve stáří a při reakci na poškození.
Ve vědě se S. Trojan uplatnil i jako její organizátor a popularizátor. Je pro něj typické koncepční myšlení, což mu usnadňuje plánovat vědeckou práci, psát mnohostránkové grantové návrhy, organizovat vědecká setkání (v letech 1979, 1985 a 1991 pořádal s ústavem další mezinárodní neuroontogenetická sympozia, v roce 1991 byl prezidentem evropského kongresu International Union of Physiological Sciences, v roce 1999 byl prezidentem druhého kongresu Federation of European Physiological Societies), být místopředsedou Fondu rozvoje vysokých škol, řídit vědecké komise (např. dvě funkční období Rady vysokých škol), předsedat doktorským obhajobám, být užitečný ve vědeckých radách. Vědecké poznatky úspěšně předkládá i široké veřejnosti.
Během svého působení ve Fyziologickém ústavu prokázal profesor Trojan i nesporné pedagogické schopnosti. Své učitelství chápal vždy komplexně jak ve výuce pregraduální, tak i postgraduální, a to nejen v obsahu vyučované látky, ale i ve zvolené formě, od křídy a tabule až k dataprojekci. Pro hodnocení si vypůjčíme slova z doporučujícího stanoviska pro jmenování profesorem (jmenován 1981), která napsal V. Schreiber: „Pedagogickou činnost vykonává s láskou na vynikající úrovni. Zvláště je třeba ocenit jeho schopnost psát učební texty.“ Skutečně: je autorem nebo spoluautorem několika desítek skript a osmi vysokoškolských a středoškolských učebnic, opakovaně po inovaci vydávaných (nejnovější z učebnic „Lékařská fyziologie“ vyšla v roce 2003 již ve čtvrtém vydání. Svou monografií „Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka“ úspěšně zasáhl i do medicínského postgraduálního vzdělávání. K nejúspěšnějším učebnicím patří i opakované vydání jeho Tělovědy nebo obrazových publikací – několik vydání Biologie člověka v obrazech, později s M. Schreiberem Atlasu biologie člověka (dokonce poctěného v roce 2002 Cenou ministra kultury za nejkrásnější učebnici) nebo nejnověji práce na nástěnných tabulích o stavbě a funkci lidského těla.
Profesor Trojan odešel do důchodu po téměř 30 letech přednostování k 30. září 2004. Na Fyziologickém ústavu však pracuje k jeho prospěchu s neutuchající energií i nadále.
Nástupcem profesora Trojana se od 1. října 2004 stal profesor Otomar Kittnar (narozen 2. dubna 1953), dlouholetý vedoucí biokybernetického oddělení ústavu.